Extravert.cz

Když je člověk chvíli off-line, bývá zajímavé pozorovat svět, kam se posunul za pár dní bez vaší přítomnosti. Já se takhle na dovolené dozvěděl, že Petr Fejk je bývalý ombudsman českých drah. Možná to je trochu neaktuální zpráva, ale berte tento článek jako mé osobní rozloučení s osobností pana Motejla a s výrazem Ombudsman. Mám totiž pocit, že ombudsmani skončí podobně jako Bambini di Praga - chmatavou rukou člověka, který neovládl své pudy.

Když jsem se někdy z kraje tohoto týdne dostal kdesi v Itálii po delší době do dosahu wi-fi, projel jsem si zlehka českou rukou psaná zpravodajství. Částečně ze zvědavosti, částečně abych zjistil, zda se má vůbec cenu vracet. Musím říci, že titulek zprávy "Bývalý ombudsman českých drah dostane odstupné ve výši 9 platů" ve mě budil přesně to, čemu se říká rozporuplné pocity. Na jedné straně jakási pidiúleva, že ne úplně všechny lumpárničky u nás projdou, vše ale polito hořkou polevou toho, že ČD vyhodí další miliónek za nic.

Coby jeden z deseti miliónů spoluvlastníků Českých drah jsem předvědčen o tom, že ČD potřebují konkurenční prostředí a vydrhnout hajzly, nikoliv ombudsmana, jenž bude hájit nebohé dráhy před zlovolnými cestujícími (nebo cestující před ČD? to jsem nevychytal). Pan Fejk je prostě dalším důkazem toho, že když se u nás člověk jednou zalíbí, může z toho slušně žít po zbytek života. A důkazem, že se u nás stále lidé nebojí dát v šanc své jméno, hlavně když za něj někdo dobře zaplatí. Jako kdyby lidé neuměli ustát to, že je osud vykopne na chvíli tak vysoko, že ztratí pojem o realitě a nezvládnou ten opojný pocit moci a peněz.

V případě Ombudsmanství můžeme panu Fejkovi (a strůjcům jeho osudu) ironicky poděkovat za to, že rozcupovali práci pana Motejla, který uvedl ombudsmanství v našem prostředí v život - i přes odpor páně prezidenta. Pan Motejl se stavěl na obranu lidí, kteří se srazili s úřednickým šimlem, lidskou blbostí a legislativní zkostnatělostí. Nyní, po krátké kariéře fake-ombudsmana, se tohle slovo dostane do seznamu společensky nepřijatelných výrazů, jako například solární elektrárna, Kateřina Neumanová nebo jachta v Toskánsku. 

Během Fejkovo krátké kariéry v Českém domě za velkou louži si dělali zlí jazykové legraci z fonetické podobnosti jeho jména s výrazem fake. Bojím se, že by zde mohlo platit staré nomen omen.

Včera večer si také odzpívali svou labutí píseň Bambini di Praga. Legenda, která skoro po čtyři desítky let spoluvytvářela obraz naší země ve světě, končí, protože sbormistr neudržel na uzdě své hormony a neodolal přetlaku mladého masíčka, které vedl. Ruku na srdce a na poklopec, pánové, s kým by nepohnul zástup pečlivě vybraných a pěstěných středošklolaček, je prostě mrtvej na spodek. Ale člověk nemůže mít všechno co vidí a hlavně když nezvládá své chtíče a hormony, měl by jít od válu dřív, než je pozdě.

Jeden z výše uvedených pánů neodolal vůni peněz a pocitu důležitosti plynoucí z kamarádíčkování s politiky, druhý zase ... to už sakra nebudeme rozebírat. Nicméně oba dehonestovali práci jiných lidí a sáhli na naše peníze a rodinné stříbro. A oba se jistě s touto šmouhou dostanou do Wikipedie.

A ohledně snahy pana Fejka soudně se domoci naší důvěry a obdivu, měl bych radu: Zavolete ombudsmanovi, pane Fake.