Extravert.cz

Tak máme za sebou ten slavný den. Vojtíšek byl první den ve škole. Ale nebojte, nebudu se rozepisovat o dojemné řeči paní ředitelky ani o cute mrňavouknkých lavicích, do kterých ty naše drobečky nasázeli. Chci se zmínit o něčem mnohem přízemnějším - o razítku.

Razítko, neboli štempl je odnepaměti zástupným symbolem pro úředního šimla. A nebo poštovního úřadu. Ten jsem měl možnost poznat i z druhé strany pultu, díky babičce, která této instituci zasvětila svůj profesní život. Pamatuji se, že nám kdysi ukázala pistoli, kterou měla v šuplíku, ale té jsme se samozřejmě nesměli ani prstíčkem dotknout. Zato s razítky jsme si hrát mohli. Nejlepší bylo to, na kterém se daly posunovat datumová čísílka pomocí zubatých koleček. Ale ty kulatý, co se namáčely na červeným polštářku, ty byly tabu. Kouzlo úřadu a té spousty podivných razítek, poštovních pytlů a knih, do kterých se muselo vše zapsat, mělo zkrátka něco do sebe.

Kdo se oháněl razítkem a byl pod penzí, ten býval kdysi king. Dnes jsme pod penzí všichni a také razítko si již nemusíme pracně vyřezávat z brambory, neb nám jej do druhého dne vyrobí v každé střediskové obci (kromě toho kulatého zamozřejmě - to váhu a důstojnost neztratilo). A protože není razítko nic drahého a nedostupného, najdeme jej všude. I prvňáčkové již vstupují do školních budov s Trodatem v kapse. Je to totiž povinná výbava, jako třeba přezuvky nebo penál. Sice na něm mají jen své jméno, nemají tam ještě své IČO ani e-mailovou adresu, ale razitko už to je.

Kromě firem, vyrábějící toto nářadí pro byrokraty, mají jistě radost i učitelky, neb mohou děti "podepisovat dokumenty" již od první chvile, aniž by smočili brk v kalamáři. Byl jsem razítko pro prvňáčka pčedevčírem vyzvednout a dnes dostal Vojta instruktáž, jak se s ním zachází.

Uvědomuje si ale někdo, jakou zbraň dáváme dětem do rukou?

V tuhle chvíli musím zabrousit do temné minulosti. Respektive do doby prvobytně pospolného kapitalismu. Do doby, kdy se nosila fialová saka a kulturní a mravní hodnoty určovali lidé, kteří nedostatek vzdělání kompenzovali drzostí a jejichž slovník a společenské vystupování by sedly spíše k nejnižším patrům živočišné výroby, než na raut v Průmyslovém Paláci. Taková ale byla doba a i mě strhlo dění natolik, že jsem se rozhodl nechat si vystavit živnostenský list a přidělit si IČO. Protože bez něj jako by člověk nebyl.

A k živnosťáku patřilo pochopitelně i - razítko. Svůj první štempl jsem si tedy nechal vytvořit ve svém rodném městě Mostě začátkem devadesátých let. Měl jsem se stát úctyhodným občnem, který má razítko se svým jménem, které mlaskne na fakturu, smlouvu nebo jej na přepážce tasí jako přiměřenou obranu proti razítkům úřednic. Nicméně než jsem donesl čerstvě vyrobené razítko domů, musel jsem cestou z prodejny k domovu projít kolem vinárny U divocha, což bylo jistou dobu velice zvláštní místo.  Ten, kdo město horníků a energetiků, zvané Most nezná, tak vězte, že střed města zde není tvořen náměstím, ale táhne se, podobně jako v některých vesnicích, podél hlavní komunikace. Tramvajové koleje, po obou stranách dvouproudá silnice a za ní dlouhé bloky domů. V přízemí obchody kryté podivným převisem, evokujícím podloubí dle socialistického architekta, výše pak v několika patrech byty. Ale hlavně naddimenzovaný chodník a zastávky autobusů a tramvají, svážející horníky z města do dolů a zpět. Cesta, kterou chodí úředníci do svých kanceláří, ale kudy se také vinou stezky těch, kdo jdou za nákupy nebo zábavou.

Zkátka a dobře místo, kterým projde během odpoledne téměř každý obyvatel šedesátitisícového města. A vtomhle místě někoho napadlo udělat vinárnu. Ale ne nějaký decentní sklepní úkryt, ve kterém by člověk v přítmí vychutnal džbánek ryzlinku. Vinárna se krom pidiprostoru uvnitř domu rozkládala hlavně na onom bulváru. Navíc měli otevřeno od brzkých odpoledních hodin. Rustikální plůtek odděloval popíjející divochy od poklidně plujícího davu všech těch lidí, kteří si brázdili svou každodenní cestou. Prostě ideální místo pro spáchání společenské sebevraždy.

Mohli jste si být jistí, že prakticky kdykoliv bude v oploceném prostoru vysedávat nějaký kamarád nebo alespoň známý, který když vás uvidí, přeskočí hrazení a dotáhne vás na dvojku. Kdo neodolal, mohl si být zároveň jistý, že ho někdo důležitý uvidí ve tři odpoledne pochlastávat. S novým razítkem v kapse jsem byl tehdy i já odchycen a dovlečen do ohrádky. Nejdříve mi bylo poněkud trapně a cítil jsem jistý ostych, dávat si do trumpety před celým okresním městem, ale po půl litru červeného jsem se uvolnil a po krátké době jsem i já čas od času přeskočil ohrádku, abych se pokusil přivléci z davu kamaráda, který si mírumilovně ťapal z rachoty domů.

{phocagallery view=category|categoryid=1|imageid=9|detail=5|displaydownload=0|displaybuttons=0}

A protože jsem měl zcela nové RAZÍTKO, nechal jsem ho samozřejmě promluvit. Nejprve jsem orazítkoval spolusedící, pak tu slečnu, co nám nosila džbánky a nakonec jsem vrazil štempla na předloktí každému, kdo vzdoroval a nenechal se od nás dotáhnout do ohrádky. Ten klapavý zvuk důmyslného mechanizmu, ta moc zanechávat svou stopu! Byl jsem u vytržení, jedno klap a můj otisk prchal na ruce nešťastníka davem pryč. Byl jsem polapen kouzlem razítka.

Den se pomalu měnil v podvečer a i dav na bulváru řídl. Bavili jsme se náramně a hlučně, takže každý z nás byl již zcela jistě spatřen nějakým tím rozvědčíkem, který na patřičných méstech nahlásí, kde jsme byli, co jsme tam dělali a jak jsme u toho vypadali. Někteří z těch co prošli, se  již možná snažili v koupelně smýt mé nacionále ze svého předloktí.

Nakonec přijel kamarád se svou krásnou bílou škodovkou, do které měla část opilců naskákat a být odvezena do svých domovů. Nicméně ve mě ta panensky bílá plocha auta vzbudila neodolatelnou touhu, jakou cítí jen malíř před bílým plátnem nebo sprejer před čerstvě postaveným železníčním viaduktem. Prostě jsem vytasil své zbrusu nové razítko a jal se štemplovat. Nejdříve jsem označil vůz na dveřích coby svůj služebák. Pak mi ale přišla kapota zbytečně prázdná, takže jsem jí posel několika otisky. Začal jem docela získávat cvik a protože ostatní lidé na mě jen pobaveně zírali (včetně majitele vozu) pokračoval jsem i na střeše. Myslím, že jsem měl v plánu zjistit, za jak dlouho dojde v polštářku barva. Vzhledem k tomu, že razítko tiskne již 20 let a stále barva nedochází, bylo to z dnešního pohledu dost bláhové. Nicméně vozidlo se stalo nepřehlédnutelným a těžko říct, kolika lidem to nedalo a šli si z blízka prohlédnout, čim je to běloskvoucí kapota vyzdobená.

Dlužno dodat, že na autě držely otisky mé identity překvapivě dlouho. Kamarád, kterému jem auto vyzdobil, na mě při setkání s úsměvem volal "Furt to drží". Razitko samotné také přečkalo věky a párkrát do měsíce ho i dnes použiju. Takže tímto vyjadřuji štemplfirmě svůj obdiv. A poučen touto příhodou čekám, kde všude časem objevím nacionále našeho prvňáčka, zvěčněné černou barvou razítka Trodat. Snad má kluk víc rozumu než jsem měl tenkrát já a snad se vyhne vinárně U divocha.