Extravert.cz

Ráno si jako obvykle vyrážím rozvést děti po vzdělávacích institucích. Všední rutina, když tu náhle - v ulici před řadovými domky stojí napříč silnicí bílá Toyota. Bleskla mi hlavou reklama "už jsi někdy viděl porouchanou Toyotu", kde muž nastraží na silnici léčku s tím, že předstírá poruchu japonského vozu. Takže jasný, budeme prorážet zátaras. Podřadím na dvojku...

Pomalu dojíždím k autu, které je postaveno ideálně napříč silnicí. Z výfuku jde pára, takže má nastartováno. Kapota i dveře jsou ale zavřené, okénka vytažená až nahoru, takže žádná škvírka pro palnou zbraň. Letmo se rozhlédnu po střechách a křoviskách. Nikde nikdo, žádní nenápadně postávající chlapíci v dlouhých baloňácích, žádné černé kukly a hlavně pušek čouhající zpoza komína, i auto je úplně prázdné. Činnost mozkového laloku, starajícího se o paranoidní jednání, je potlačena rozumem. Nejspíš po nás tentokrát nejdou.

Protože ani nikdo neleží zhroucen na volantu, můžu vyloučit i variantu, že řidiče při couvání stihla mrtvice nebo srdeční příhoda.

Auto stojí tak, že lze snadno odhadnout, odkud vyjelo. Původně stálo vedle druhého vozu před domkem vlevo od silnice. Pravděpodobně tedy došlo k tomu, že řidič sedl do auta, které bylo zaparkované jen na zařazenou rychlost, nikoliv na ručku. Nastartoval, samozřejmě vyřadil a šel si dopít kávu, oblíct děti, vyčistit zuby... prostě auto nechal na chvilku stát u domku s běžícím motorem nezabržděné. A protože fyzikální zákony jsou svině, auto pomaloučku z mírného kopečka vycouvalo z parkování přímo na silnici.

Bylo opravdu posazené ideálně, stačil by metr a už by mělo zadní kola v protilehlém pangejtu.

Zátaras jsme tedy nakonec nemuseli prorážet, stačilo vůz objet právě přes parkování, na kterém mělo stát. Mrzí mě ale na celé příhodě dvě věci. Jednak že jsem nebyl dost duchapřítomný a nevyfotil jsem si to (abych se o ten moment podělil s p.t. čtenáři). A za druhé, že jsem neviděl výraz řidiče/čky ve chvíli, kdy zjistil/a, kam se autíčko zatoulalo.