Extravert.cz

Dva víkendy po sobě nám fatální nehody na závodních okruzích připomněly, že motorsport zůstává nebezpečnou zábavou, v Libyi zase vytáhli z roury místního diktátora a Turecku se zatřásla zem. Jo a pozor, prý se začal probouzet Ariel Sharon!.

Řítit se třístovkou deset centimetrů od zadního kola soupeře bylo, je a vždy bude krajně nebezpečné a vůbec nezáleží na tom, jestli sedíte hlavou dopředu na nádrži nebo v kevlarovém kokpitu. Stačí malá chybička, selhání materiálu nebo třeba jen záludnost přírody - a jste v hlavních zprávách. Minulý víkend oběhla mediální svět ohnivá koule z Las Vegas, kde zahynul Dan Wheldon. V těch divných amerických závodech, ve kterých se jezdí na oválu dokolečka, je vidět různých karambolů plno, ale tentokrát šlo opravdu o mimořádnou melu. Až se nechce věřit, že z toho skoro všichni vyvázli jen s pár škrábanci.

Bohužel skoro všichni.

Dějiny automobilového sportu jsou psány inkoustem vyrobeným z benzínu, adrenalinu a krve. Mnoho jezdců, ale i traťových komisařů a diváků zaplatilo za svou vášeň nejvyšší daň. Velké nehody mají ale také nškdy kladný vliv na nárůst bezpečnosti. V historii motorsportu jsou určité mezníky, které znamenaly velký krok v bezpečnosti jezdců, ale i diváků. Před sto lety se nejezdilo o moc pomaleji, zato diváci stáli přímo u silnice a věci jako bezpečnostní pásy, helmy nebo deformační zóny na své vynalezení teprve čekaly. Taky se tehdy umíralo snad při každém závodě.

Slavné Mille Miglia se kdysi jezdil za plného provozu (tehdy plný provoz znamenal dvě oslí spřežení a jeden náklaďáček).Tradice závodu skončila v roce 1957, kdy došlo k tragédii, která stála několik životů i na straně diváků.

V roce 1955 se při dvacetičtyřhodinovce v Le Mans vznesl na rovince před hlavní tribunou Mercedes číslo 20 Pierra Levegha a vlétl přímo mezi diváky. 85 platících diváků zahynulo tenkrát mimo jiné proto, že depo nebylo odděleno masivní zdí  jako dnes a auta zastavovala z třísetkilometrové rychlosti přímo na rovince, aby zajela do svého boxu. Pokud si to nedkážete představit, jukněte na film Le Mans se Stevem McQueenem - ten je sice o něčem jiném, ale bezpečnostní opatření ze sedmdesátých let jsou docela zajímavá. A navíc - i na své stáří stále velice realisticky a i bez digitálních efektů velmi působivý film. 

 V roce 1928 se v takzvaném Zeleném pekkle zabil Čeněk Junek, manžel Elišky Junkové, která v tentýž den ukončila svou závodní kariéru. Půl století po Čeňku Junkovi havaroval na Nurburgringu Niki Lauda. Druhý jmenovaný zázrakem přežil, ale nehoda měla za následek, že se přestalo jezdit Grand Prix Formule 1 na Severní smyčce Nurburgringu a zavedly se také nové předpisy. Masivní zdi, vysoké ploty, únikové zóny, nehořlavé prádlo. Vše postupně dělalo motoristický sport bezpečnějším pro jezdce i okolí. Velkým mezníkem v moderní historii motorizmu je také tragická nehoda Ayrtona Senny. Od ní se toho událo v oblasti bezpečnosti mnohem víc, než kdykoliv před tím. Možná i proto, že již tenkrát jsme si mysleli, že je závodění už docela bezpečné. Není a nikdy nebude!

Motocykový sport je na tom podobně, žulové patníky obalené slámou vystřídaly moderní okruhy. Už se nejezdí po kočičích hlavách mezi domečky v Bosonohách, ani okruh na ostrově Man už nepatří do seriálu Grand Prix. A hle, přes všechna ta opatření, helmy, deformační zóny a kačírky se prostě občas stane to, co se stalo v Las Vegas nebo tuhle neděli v Sepangu.

Když se Robert Kubica tehdy v Montrealu sunul po asfaltu ve zbytku kokpitu, který ze všeho nejvíce připomínal rakev, nikdo by si v tu chvíli jistě nevsadil na to, že ještě někdy sedne za volant. Také divoké pády při Moto GP, kdy fyzikální síly seberou jezdci pod zadkem motorku a oni letí dál 250km/h "po svých", skončí většinou boulemi nebo zlomeninou drobných kůstek.

Mark Simoncelli zahynul, podobně jako mnozí jiní jezdci, pod koly svých kolegů a soupeřů. Je to situace, ve které jsou bohužel všechny kačírky a únikové zöny na nic. Situace, při které se čas od času navzájem pozabíjejí i kamarádi, kteří si na mašinách v sobotu zodpovědně vyrazili zablbnout na závodní okruh, aby neohrožovali ostatní na běžných silnicích.

Nezbývá tedy než uctít památku těch, kteří dojeli do svého cíle předčasně a popřát jim vysokooktanové nebe. A těm ostatním, ať si svině náhoda další daň vybere zase za co možná nejdelší dobu.

A pro odlehčení jeden důkaz o tom, že u závodu motorek může být taky sranda:

Dalšímu exempláři z rodu Homo Sapiens, který zemřel minulý týden a jmenoval se Kaddáfí, přeju v pekle pěkně horký kotel - a pár čertic s vidlema kolem jako ochranku.

Dlouholetý vládce země, kterou řídil tak skvěle, až ho vlastní lid uštval, strůjce atentátu na letadlo, které spadlo u Lockerbie a vůbec ůspěšný terorista, který pil krev nejednomu americkému prezidentovi, zahynul dosti nedůstojně. Vytažen z kanálu, byl údajně lynčován a nakonec zastřelen na ulici. Podle jednoho z jeho dosud přežívajících synů to bylo nehumání, neetické a tak dále. Je zajímavé, kolik zhovadilců, neštítících se těch nejhorších zvěrstev, se odvolává na humanitu, když se karta obrátí. Asi by bylo lepší, kdyby plukovník přežil, aby ho mohli vyslechnout a aby si následný trest v klidu vychutnal, ale horká krev a ulice holt někdy odsoudí rychle a bez taláru.

U nás nejsme takové horké hlavy, takže to v 89 proběhlo tak nějak sametověji. My jsme byli humánní. Komunisty jsme z roury tahat nemuseli, přišli sami a sedli si do parlamentu, jen v jiných dresech. Zaplnili nově vzniklá místa různých správních a dozorčích rad  a vůbec se od té doby snaží dělat vše, aby odčinili hříchy, které jejich režim napáchal.

Na druhou stranu - my si zase na rozdíl od libyjců nemuseli uřezávat ukazováčky, abysme dostali modrou knížku.

Na závěr trochu optimismu: Možná si ještě vzpomenete - Ariel Sharon . Ano, izraelský premiér, kterého před pár lety postihla mrtvice. Ne že by zrovna vstal z mrtvých, ale prý vnímá a začíná hýbat prsty. Doufám, jen, že mu jeho blízcí nečtou noviny. To by ho totiž možná kleplo definitivně.

A teď alou - zase něco dělat.