Extravert.cz

Jeden z posledních víkendů krásného babího léta jsme vyrazili odlovit další kešku, která je schovaná u Berounky a náročností odpovídá složení našeho týmu. Sice se snažím vždy podívat na mapu, kam se vydáváme a pozornost věnuji i atributům, které jsou u kešek uváděny, ale přesto mohu směle prohlásit - opět se projevila nedostatečná příprava.

Geokeška Křížový výhled

Kousek za Smědčicema jsme odbočili vlevo a zaparkovali v Sedlecku na návsi, kde byl k velké radosti vatšiny našeho geotýmu zaparkovaný bagr a houpačky. Po nezbytné prohlídce exponátů a kontrole zábavního zařízení jsme se vydali na cestu.

{phocagallery view=category|categoryid=1|imageid=16|detail=5|displaydownload=0|displaybuttons=0}

Ostré baběletní slunce nás provázelo na štěrkové cestě, po které jsme klesali k Berounce. Dole na rozcestí jsme chvíli obdivovali pohádkovou chaloupku, která je tu zaklíněná do sevřených stěn údolíčka, kterým přitéká stružka, ústící v řece. Cestu dolů nám ještě zpříjemnil šlapačkář. Kluk na motorce - šlapačkovém speciálu nám předvedl pár kousků, včetně výjezdu na téměř kolný svah. V tu chvíli jsem ještě netušil, jak mu budu jeho stroj se schopností šplhat po svazích, závidět.

{phocagallery view=category|categoryid=1|imageid=12|detail=5|displaydownload=0|displaybuttons=0}

{phocagallery view=category|categoryid=1|imageid=14|detail=5|displaydownload=0|displaybuttons=0}

Několik volných zátočin údolím Berounky nás dostalo k jezu, který je mnohem zajímavější v době vodácké sezóny, kdy je zde otevřený stánek. Je zajímavé, že se mi tohle místo vybaví, když poslouchám skladbu Pepíci od Wohnoutů, kde se zpívá "dá si párek na tácku / a k tomu pivo dvanáctku / po třináctým pak skolí čtrnáctku..."

{phocagallery view=category|categoryid=1|imageid=17|detail=5|displaydownload=0|displaybuttons=0}

My si ale museli nechat zajít chuť, polknout slinu a loknout si z vlastních zásob. To jsem už ale začínal tušit, že jsme dole u vody a keška má ve svém názvu slovo výhled, které je většinou spojováno s něčim, co je vysoko a do kopce. Mezi stromy se nám začal otevírat pohled na skálu - soliter, která čněla vysoko nad své okolí a na kterou zcela nekompromisně ukazoval kompas.

Protože v našem případě šlo o výhled křížový, významný a velice široký, bylo jasné, že budeme šplhat hodně vysoko, dlouho a příkře. Nemám ale ve zvyku se vzdávat, alespoň co se lovení keší týče. Po krátkém motivačním proslovu, ve kterém jsem zdůraznil roli geocachingu ve výchově dětí k cílevědomosti, vytrvalosti, orientačnímu smyslu, matematice, umění přežit a dalším asi stopadesáti nezbytným věcem, které jsou civilizovanému člověku úpůně nanic, jsme se zakousli do tříhvězdičkového terénu.

{phocagallery view=category|categoryid=1|imageid=13|detail=5|displaydownload=0|displaybuttons=0}

První z našeho pětičlenného týmu odpadla Martina s Jáchymem kteří terén prohlásili za nesjízdný. Rozdělili jsme se tedy s tím, že na nás počkají dole na opačné straně kopce, protože jsem tušil, že tam nějde z druhé strany bude, jak už to bývá,  pohodlná pěšinka. Zbylá část výpravy pak sveřepě pokračovala ve stoupání kamenným mořem. Dutodřevinné trnovníky nám neposkytovaly příliš silnou oporu, zato  se nám svýmy trny zachytávaly za mikiny a zapíchavaly do dlaní. Postupně jsme přirozeně přešli na kvadropedální lokomocii, já měl pohyb vpřed zpestřený o to, že jsem dvouletou Amálku nejdříve popostrkával, pak tlačil a nakonec nesl.

{phocagallery view=category|categoryid=1|imageid=15|detail=5|displaydownload=0|displaybuttons=0}

Vojtíšek se držel statenčně a vystoupal v podstatě bez pomoci, hnán vidinou dalšího úlovku. Svah byl opravdu dost prudký, takže jsem měl, myslím velice oprávněný, strach, aby se mi děti neskutálely. Nechal jsem je proto samotné sedět na svahu a šplhal výš, abych našel lepší cestu. Děti si zatím udělaly piknik, vytáhly lahev s pitím, kterou následně poslaly dolů.

{phocagallery view=category|categoryid=1|imageid=18|detail=5|displaydownload=0|displaybuttons=0}

Lahev jsme odepsali a nakonec se ve zdraví vydrápali až na vrchol. Keš samotnou nebylo příliš těžké najít, navic Amálka našla krásnou šnečí ulitu, takže po této stránce byl úkol dne splněn. Pokochali jsme se výhledem do kraje a já se začal rozhlížet po té pohodlné cestě s lavičkama, zpevněným povrchem a naučnou cedulí se znáčkem EU. Po pročtení logbooku a průzkumu okolí mi trošku vyrostlo sebevědomí. Na vrchol totiž nic, co by se dalo nazvat cestou, nevedlo.

To sice znamenalo, že nejsem za blba, nicméně bylo třeba ještě se nějak dostat dolů. Martina s Jáchymem čekali na opačné straně kopce, vydali jsme se tedy tím směrem. Byl jsem si téměř jist, že kamenné moře s trnovníky již nemůže nic přebít. Našli jsme svah se vzrostlými duby (nebo tak něco), který vypadal vcelku jetelně. S Amálkou v náručí jsem se brodil vysokou vrstvou tlejícího listí a v duchu litoval toho, že jsem si nevzal lepší boty. Níže se znovu objevilo drobné, sypající se kamení, které činilo cestu svahem ještě o něco zábavnější.

To nám ale už z cesty mávala druhá část výpravy. Sesunul jsme se dolů, předal Amálku a vrátil se pro Vojtu, který toho měl už docela dost. Společně jsme pak dosáhli denního světla a louky, nahlásili splnění úkolu a vydali se zpět k našemu geovozidlu. Vojta si obsadil kočárek a nechal se vést, mě se pomalu přestávaly klepat nohy a pot z čela a zátylku ustupoval.

{phocagallery view=category|categoryid=1|imageid=20|detail=5|displaydownload=0|displaybuttons=0}

Hodně kačerů do logů psalo něco o tom, že se museli nahoru škrábat a že to bylo docela náročné. Potvrzuji, ale musím dodat - zase tak náročný, aby to nezvládla dvouletá holka, to teda nebylo :-)